Již téměř rok to bude, kdy jsem se za dopomoci kamarádek přidal ke skupině běžců z Velké Bystřice a okolí. S Kamilou, která se stala mou stabilní trasérkou, a s celou partou běháme za každého počasí polem, lesem i silnicí. I další kamarádi z naší Velkobystřické party si zkusili na tréninkových výbězích jaké to je běžet s nevidomým, ale závody v blízkém i vzdálenějším okolí běhám s Kamilou.
Na jednom takovém menším závodě jsem vyhrál v tombole registraci na Olomoucký půlmaraton 2015 a tak jsem měl jasno o tom, kde budu 20. června v 19 hodin. Věděli jsme, že máme natrénováno, ale přesto jsme si i s některými z naší party závodně zkusili půlmaratony v terénu. Před olomouckou půlkou jsme zdolali Tři sopky a Valašský hrb. Na obou závodech jsme uspěli dle svých představ.
První městská půlka se blížila. Na startu jsem byl docela klidný, zažil jsem již několik velkých závodů s jinými traséry, ale nervozita u Kamily stoupala. Je to přece jen závod, kde jsou tisíce lidí a trasérka musí dávat velký pozor a soustředit se především na ostatní běžce, aby nedošlo k nějakému karambolu. Naštěstí v několikatisícovém davu je nás skoro dvacet z naší Velkobystřické party a tohle vědomí, že v tom nejsme sami, nás uklidňuje a dodává nám sílu.
Stojíme na startu v koridoru. Zazní výstřel a tisícový dav za tónů Vltavy se vydává do ulic Olomouce. Nejtěžší část závodu. Hustý dav se pomalu sune první ulicí, která se na konci lehce zužuje a tvoří se menší špunt. Dostávám ránu do předloktí od běžce a rána od jeho kostnatého lokte bolí jako čert.
Dav se vzápětí již natahuje a máme kolem sebe více místa tak, abychom mohli držet své standardní tempo. Již od začátku běžíme docela svižně a shodujeme se s Kamilou, že nám to oběma nedělá problém. Po prvním kilometru je tělo v provozní teplotě a začínáme se kochat tou skvělou atmosférou, kterou vytvořili tisíce fanoušků u trati. Běžíme a tu nás doběhne známý běžec, prohodíme s ním pár slov. Tu zase kolem nás proletí další kamarád a my jej povzbuzujícími výkřiky ženeme vpřed. Je to prostě velká euforie, kterou si moc užíváme.
Jasně že to není úplně tak růžové po celou dobu, protože Kamila především musí řešit manévrování, kudy předběhnout běžce se sluchátky v uších. Ona si může vykřičet plíce, aby nám uhnuli, ale je to marný, je to marný. Několikrát mě také běžci předbíhající po mé straně zakřižují. Jeden měl štěstí, že jsem ho nesejmul při nechtěném kopnutí do jeho nohy. Nebylo by to nic pěkného, protože kdyby spadnul, tak já bych o něj zakopnul, což by bylo asi pro oba dost bolestivé.
Zdárně jsme se prokousávali tratí a kiláky nám ubíhaly. Hlavní podíl na tom měli opravdu výborní diváci u trati, kteří všechny běžce mohutně povzbuzovali. Opětovali jsme jim máváním a pochvalnými pokřiky jejich energii vloženou do fandění a Kamila si někdy i plácala s dětmi u trati. Nějak jsme ani neměli pojem o čase, na jaký běžíme, dokud nás nedoběhli vodiči na hodinu padesát. Byli to dva výborní chlapíci, se kterými jsme se střídavě od patnáctého kilometru předháněli. Už jsem měl v hlavě, že je to jen kousek, když Kamila hlásila dvacátý kilometr. Už také vnímala, že už budeme v cíli. Bohužel jsme se ke konci soustředili na běh a také jsme byli unaveni a tak mávání fanouškům u trati nebylo tak intenzivní. Trošku nás to mrzelo, protože byli opravdu skvělí.
Aleš Příborský
