Začalo to velmi prostě. Moje žena Jitka hledala pro Stáňu z Moravské Třebové parťáka pro závod v Novém Městě na Moravě, který je součástí cyklistického seiálu Kolo pro život. Seděl jsem vedle na gauči a tak jsem byl první, komu patřila otázka: "Nechceš se projet na tandemu?" Souhlasil jsem a v té chvíli jsem se stal nejen trasérem pro nevidomé běžce, ale i nevidomé cyklisty. Do závodu zbývalo 14 dnů. Od nevidomého kamaráda jsem si vypůjčil trekové dvojkolo, abych alespoň trochu poznal, co jízda na takovém long byciklu znamená. Se Stáňou jsme se shodli, že zkusíme delší 50kilometrovou trať.
V sobotu 3. října jsem brzy ráno vyrazil vlakem směr Pardubice a Svitavy, kde na mě čekala Stáňa s řidičem a tandemem na střešním nosiči. Dvě a půl hodiny před startem jsme byli na místě. Registrace, převlékání, občerstvení a zkušební jízda zabraly veškerý čas a deset minut před půl dvanáctou stojíme uprostřed ostatních bikerů. Na tandemu jsme jediní.
Po pár desítkách metrů jízdy po asfaltu míří trasa na lesní cestu a začíná stoupat. A takto probíhal celý závod. Chvilku po silnici, většinou z kopce a potom opět do lesa a stoupat a k tomu kamení, štěrk a kořeny a dvakrát také potok. "Ideální" povrch pro tandem. Bojovali jsme, na rovinkách se nám zpočátku i dařilo některé jezdce předjíždět, ale v kopcích nahoru i dolů jsme ztráceli. A k tomu se nám podařilo ztratit tachometr, resp. vrátil jsem se a po několika minutách běhu zpět jsem tachometr nalezl na kraji cesty. A k tomu 2x defekt na předním kole. Poprvé na 28. kilometru. Nejprve jen napumpovat a když je po chvíli pneumatika opět měkká, nezbývá, než duši vyměnit. Ztráta asi 10 minut. O deset kilometrů později výrazné "ssss" dává tušit, že máme opět problém. Znovu přední kolo, sundat duši, zalepit, nasadit, nafoukat a stále utíká. Chvíle mírného zoufalství. Přece nepůjdeme do cíle pěšky. Znovu duši ven, zalepit druhou duši, nasadit a doufat, že bude držet. Hurá, můžeme pokračovat. Tady jsme ztratili skoro hodinu. Dále už cesta vedla vesměs klesajícím terénem až na poslední tříkilometrový úsek před cílem, kde pořadatelé vedli trasu po tréninkových lyžařských cestách, tedy nahoru a dolů. A pak už cíl a objetí a radost, že jsme to dokázali. Sice jsme skončili na posledním místě z těch, kteří závod dokončili (bylo i dost účasníků, kteří vzdali), ale čistý čas 3:15 strávený v sedle by nás o pár příček posunul nahoru.
A pocity? Jen příjemné, jízda na tandemu dokazuje rčení, že ve dvou se to lépe táhne. Oba jsme šlapali jako o život. Pokud se něco nepovedlo, nikdo nic nevyčítal, spíše chválil. Stáňa skvěle udržovala kolo v rovině a respektovala moje zvyky z klasického kola. Díky Stáňo.
Poděkování patří také organizátorům, kteří nám vyšli vstříc a zaregistrovali naši dvojici na jedno startovné.
Martin Dohnal
