Toto docela výstižné přirovnání se nabízelo opět letos na startu závodu Valašský hrb 2016. Největší změnou tak pro Aleše byla obměna traséra. Kamilu kvůli zdravotní indispozici nahradil Martin.
No, ale začněme od začátku, jak se ten 28. květnový den odehrál z pohledu Aleše:
Vyrazil jsem s partou Velkobystřických běžců za ranního příjemného počasí vstříc Beskydským kopcům. Všichni jsme si libovali, jak je příjemně a že takto by to mohlo vydržet po celý den. Jenže když jsme dorazili na místo startu poblíž horského hotelu Čarták, sluníčko už pořádně hřálo.
Bylo nám jasné, že historie se opakuje tak jako vloni. Dozvěděli jsme se, že v předvečer závodu místní kopce zkropila pořádná bouřka. A když v den startu bylo až téměř letní vedro, tak se opravdu dalo čekat pořádné peklo na trati, kde ve vrcholových partiích není krytí lesem.
Údiv pokračuje. Jako vloni perfektní organizace a zázemí. Žádné fronty při registraci a všudy přítomná pohoda i díky spoluorganizátorům Báječným ženám v běhu. Tak jsem se rozkoukal, pozdravil se s kamarády a nenechal se naštěstí přemluvit z dvacetikilometrové trati na třicítku. Dorazil za mnou Martin, můj dobrý kamarád a pro dnešní závod i trasér. Povzbudili jsme závodníky startující na trasách padesát a třicet kilometrů a už je tu start dvacítky, tak vzhůru na to.
Jako vloni opět napřed do kopce vyběhnout na hřeben. Poté pěkně vlnitě z kopce do kopce dosáhnout desetikilometrové mety a poté pěkně zpět ty kopečky se seběhy a výběhy naopak dát ještě jednou. Martin výborně čte nástrahy trati a v prudkých sebězích na šutrech mě raději přidržuje rukou. Perfektně popisuje vše pod nohama, jak to jen jde. Trať je náročná. Zkrátka pořádný trail, proto se občasnému škobrtnutí o vyčnívající kámen či kořen člověk nevyhne. Vedro nám dává zabrat. Ubírá sil nejen nám, ale i ostatním běžcům. Je proto moc příjemné, že i přes to se dokážeme navzájem povzbudit.
Je tu očekávaná otočka na desátém kilometru a s ní druhá občerstvovačka. Stoly jsou plné běžeckých pochutin, ale v tomto počasí je nejdůležitější voda. A také možnost vydýchat se před prudkým stoupáním. V lesních partiích je sice příjemněji, ale poslední tři kopce raději vycházíme. Přichází poslední více než kilometr dlouhý seběh k cíli, držíme se za ruce a téměř sprintujeme. Zvládli jsme to a již je tu společné spontánní objetí. Jsou tu úžasné Báječné ženy v běhu, které nás i ostatní doběhnuvší vítají v cíli. Přichází gratulace od kamarádů a společně čekáme na další z naší Velkobystřické party, kteří se perou ještě na 30ti kilometrové trati a jeden z našich běžců i na 50ti kilometrové trati.
Musím na závěr podotknout, že je až úsměvné, jak spousta věcí byla opravdu jako přes kopírák. Jedno ale zůstane vždy opravdu stejné a to že běžíme Konečně společně na trati a užíváme si tak s ostatními běžci nástrahy i radosti na naší cestě v běhu.
Aleš
